Rytířství dnes v technologickém období
Autor: Otto von Habsburg
Copyright by Priory of the Maltese Islands
of the Military and Hospitaller Order
of St. Lazarus of Jerusalem
Představa rytířství jak je častěji staromódně označována byla takto chápána již dříve. Důvod proč to tak je, mohl nazpět vést k tomu, že se jako v ostatních otázkách, kde se zaměňuje formálnost a časově spojené formy projevu se zásadami. V období, kdy je význam písma potlačen stalé se měnícím pomíjejícím obrazem, upadá také význam vnitřních a trvalejších hodnot.
Pod výrazem rytířství tak mnozí rozumí druh modálního postoje nebo společenské funkce. Jedná se tedy jenom o takový fenomén, na který můžeme klidně zapomenout. Z historických hledisek je to ale více než pouhá vládnoucí struktura nebo uspokojení snobských choutek. A proto je nutné vyzkoumat kořeny, abychom se zeptali zda může něco nabídnout v současnosti
Ve svém vrcholném období bylo rytířství vědomým pokusem o vytvoření elity; to platí také pro další vývoj: rytířské řády. To odpovídalo potřebám nastupujícího agrárního období. Když se lovci a rybáři usadili, zanikají kočovná společenství a kmeny, potom vznikají uzemní správní obvody, a také vzniká rytířství ze selských sebeobranných jednotek. Nejprve myšleno jako čistě vojenská organizace, dostala nutně v průběhu času také vedení a tím také politickou roli. Aby tato role mohla být plněna, potřebovalo rytířství vysoké vůdčí zásady, podle kterých se mohlo orientovat. Také osud Řádu svatého Lazara se podřídil této zákonitosti, ačkoli se nejprve výlučně účastnil charitativní činností, na rozdíl od jiných velkých řádů. Jak vidíme má rytířství dva aspekty. Jeden z nich navazuje na vznikající agrární období; druhý naproti tomu je takzvaně substanční: neboť úlohu vytvářet elity, při všech stále se měnících podmínkách, opakuje tuto úlohu stále znovu.
To znamená, že také v dobách, v kterých už dávno zmizely přiměřené formy rytířství v agrárním období, existuje tato samotná substance ve vnitřním poslání.
Analogie se najde i v dějinách církve. Také církev měla své řády, které odpovídaly danosti svého století. Tak byla období Benediktinů, po kterém následovala éra Františkánů a Dominikánů. Řád Jesuitů vznikl z otřesu v době rozdělení viry. Dnes mají tradiční organizace ještě stále svá oprávnění; církev potřebuje ale nové instituce, které především osloví laiky a přinese náboženskou zprávu do našeho sekulárního života. Obrovský úspěch náboženských laických řádů, jak např. „Opus Dei", je výrazem současné potřeby.
Je vždycky nutné, u všech forem organizace rozdělit podstatné od nepodstatného. Když se to daří, tak je úkol řádu stále aktuální, protože se přizpůsobí dané skutečnosti.
Největší cena rytířství ležela v ideálech, kterými měli rytíři doplňovat svůj život. Jistě se stalo také ve době svého největšího rozkvětu mnoho zlého - nemyslíme tady jenom na loupeživé rytířství, které hrálo osudnou roli pro říše v době bez císaře. Protože tito rytíři nesplňovali tyto vysoké hodnoty, byli dokonce vyloučeni se společnosti ostatních rytířů.
První úkol rytířství byla služba pro víru, a nejkrásnějším výrazem této služby byly rytířské řády, které byly povolány bránit křesťanský Západ, chránit svatá místa a zároveň mimo své vojenské funkce také vykonávat činnosti křesťanské lásky k bližnímu. Rytíři, kteří nepatřili k řádu, nicméně nebyli měně zavázáni náboženskému životu. Jistě, byla to všeobecně éra pevné víry - ale to nebylo rozhodující. Stejným právem naopak je možné říct, že pevně věřící rytíři formovali své období.
Víra, zakotvení nadpřirozeného, vedl k nesobeckosti služby. Vzorní v tomto byli burgundští rytíři, kteří jako záloha státu různých národností, museli hledat kompenzaci mezi národy (mezi Němci a Francouzi) jenom aby stát zachovali. Rytíři jako úředníci státu zosobňovali přesný opak byrokracie (vláda psacího stolu) a burgundský ideál žil dále ve správním aparátu starého Rakouska až do 20. století.
Důležitou roli hrál také výraz osobní čest. Ctili Boha a proto také svou věrnou podobu na zemi, člověka. Ideál víry stanovil v každodenním životě pravidla, která mohla být očekávána od čestného muže. Jistě to nebude lehká cesta. To ale není účel života na teto zemi, když člověk poznal, že je to jenom prchavý začátek naší existence.
Podobně jako čest, podle Tomáše Aquinského, je rytířskou ctností velkodušnost - jak posoudit svojí hodnotu jako vysokou a potom udělat něco velkého na základě důvěry v Boha. Pro velkodušného člověka platí slovo žalmisty: „Malost je zločinec v jeho očích."
Dokonce osobní odvaha je jedno z nejdůležitějších kritérií. To neznamená nemít žádný strach, ale v tom, jak jej překonat a navzdory strachu jednat tak, jak přikazuje svědomí. Odvaze se nemá rozumět výlučně ve smyslu vojenské cti, ale také jako statečné vystoupení za všechno, čemu se věří. Morální odvaha si od nás často vyžádá výrazně více než fyzická odvaha. Je to trvalá výzva. Stát se hrdinou ve smyslu válečníka může být otázkou okamžiku; morální hrdiství ale znamená závazek pro celý život.
Dnes jsou nejvíce rytířské ctnosti málokdy. Víra upadá a s ní nesobecká služba pro odměna od Boha; také odvaha se potopi ve všeobecném konformismus. Osobná čest odstoupí od idealu životního standartu. Je jen malo lidí, kteří odmýtají hmotné pokušení, aby vybojovali důchovné hodnoty nebo aby je háljli. Čím více se mluví o kvalitě života, tím meně se rozumjí, co pravě toto slovo známená; protože o kvalitě života nerozhoduje vláda ani zákony. To je hlubší důvod proč naše Evropa, která má řidit důchoví a náboženský dědictví, dnes je v nejhlubší krizi.
V naších dnech jsou rytířské ctnosti důlešitější než jindy. Obnovení našého kontinentu, a také našých vlasti, je především otázka osobní vložky. V našé společnosti musí vzniknout lidi, které se zase příznají k rytířským ctnostém, musí být připraveny vystoupit otevřené pro tyto idealy a potom mohou přesvědčit, řidit a nově tvořit. Takova vložka vyžaduje pohotovost k osobnímu risiku. Často se setkávamé s lidmí, kteří ustoupí na neutrální pole působnosti, aby uklidnili své svědomi, aniž nemusí odhalit osbnou jistotu Skutečný rytířký člověk naproti tomu bude připraven vystupovat tam, kde je největší nouze a kde pro něho sámtného je to nejnebezpečněší..
V tomto čase nemůže být bezčiny. Historie nás tvrdě odsoudí, protože budoucnost Evropy je nám dána do rukou teď a zde. Vždycky v průběhu dějin dál Všemohouci posláni jednotlívým národům a také kontinetům. Kdy byly nevěrny, brál Buh „světlo od nich pryč" a oni museli dočasně nebo navždycky zmizet z jeviště dějin. Naše Evropa měla zřejmě úkol rozšiřit křestanstvi a křestanské civilizáce v celém světě. Kdybychom nebyly schopny naplnit tuto povinnost, bude to úkolem druhých. Správně řekl německý myslitel, že kříž nepotřebuje Evropu, ale Evropa potřebuje kříz.
Jenom jednotlivci mohou zabránít neštesti. Evropa umírá materialismem; aby tomu zbranit, potřebujeme rytíře a sváte naších dnů. Také jen malo lidí může udělát něco rozhodovácího - nemělo stačit sedm spravedlyvých pro zachranu Sodomy před hrnozným koncem?
Pramen: z knihy "Memento", Autor: † Erich Feigl, vydaná kancléřským úřadem velkopřevorství Rakouska les Ordre Militaire et Hospitalier de Saint-Lazare de Jerusalem, Vídeň, 1978, strany 118 až 121.
|
Poznámka mebmastra: Tolik k šlechtické teorii. Jak vypadájí rytířství a morální hodnoty v Řádu svatého Lazara dnes je stručně uvedeno na hlavní stránce tento webu. |
Poslední aktualizace dne 14.12.2017
Tato stránka byla staĹľena za 0.0053 vteřiny.
Bookmark Buttons
